Slavnosti Adama Michny z Ottradovic

Adam Michna z Ottradovic je dozajista jednou z nejdůležitějších postav našich kulturních dějin, a to nejen jako básník, skladatel a populární „maskot“ – „hospodský“, jak jej lidu ráda představovala generace minulé totality. Michnovi (jako mnoha jiným) vděčíme totiž za to, že v této zemi spolu dosud hovoříme (a také zpíváme) česky. Co je člověku příjemné, u toho setrvává a Michnovy písničky bez pochyb příjemné jsou.

Léta ustálená forma Slavností reflektuje tři různé „nálady“ konce křesťanského týdne: Pátek jako den usebrání, pokory, prosby (Requiem), Sobotu jako den dozvídání se, mnoha rovin a nápadů (dílny, tančení, výstava, nešpory, convivium-večírek), Neděli jako den slávy. Tuto přirozenou šablonu „naléváme“ obsahem, tedy různými dobovými uměleckými, literárně hudebními žánry tak, že se ocitají v kontextu svého historického poslání. My, lidé 21. století se svým „masem“ užíváme dober, hledáme co nám dává „dědictví otců“, čím nás obohacuje a žasneme, že i my můžeme je „zpětně“ obohacovat. To je zážitek, který se těžko popisuje, který přesto není očím neviditelný, který možná jediný v našem „světě dole“ má smysl…

To, co se Slavnostmi Adama Michny všem nabízíme, může být ochutnávkou, školou, dílnou, klubem, chrámem. Takové hodnoty je těžké vyjádřit v jakékoliv měně. Kultura (tedy pěstovaná úcta) na sebe z principu nemůže nikdy vydělat, je ji třeba dotovat zevnitř, z našeho nitra. Úmyslně se vyhýbáme přímému „výměnnému obchodu“ na úrovni jedné generace, protože víme, že kulturu jsme bez zásluh zdědili a naším úkolem je „jen“ podat, nikoliv prodat ji dál.

Jedná se nám o vlastní setkávání lidí na horisontální rovině, setkávání nad muzikou Michny a jeho kumpánů, které – jak věříme – se nějak obrací ve vertikálu. Co je důležité, je očím neviditelné. Lepší je pro nás pověst dobrého setkání se, která se šíří „zevnitř, „šuškandou“ mezi těmi, kdo se už setkali a rádi by sezvali další a další, než sebelépe vyrobená vnější forma, ale bez obsahu...

Své poslání vidíme v praktické práci „in media res“, s lidmi. Jsme vděční všem, kdo nám pomohou s organisací, propagací, účty, dotacemi, ale také víme, že to doopravdy důležité se děje stále... Ne-li v právě v Jindřichově Hradci, který i díky Michnovi má mimořádné možnosti a kouzlo, pak právě někde jinde. To je to, co nabízíme, na čem – sami „jen účastni“ – žasneme.  Myslíme, že to není málo…

Michael Pospíšil